Červen 2006

Každý křesťan

30. června 2006 v 11:34 | Lagabriella

Dneska jsem si zase tak listovala internetovými stránkami a zabrousila po dlouhé době na www.bozipohadky.cz

Oslovil mne jeden citát, tak jsem si ho dovolila okopírovat na svůj blog. Cítím v tom velikou pravdu, jak už jsem nedávno napsala na JFX fórum... každý člověk, který se hlásí ke Kristu, by se měl ze všech sil snažit na Něho poukazovat svým životem a předávat Jeho lásku dál do světa.
Jsme zrcadlem, které má odrážet Boží světlo do míst, kde ještě vládne tma...
No nevím jak vy, ale já se jdu pokusit to své zrcadlo trošku vyleštit... ( skrze modlitbu, či čtení z Písma) abych mohla lépe odrážet paprsky Boží milosti. Taky vás prosím o modlitbu, aby se mi to dařilo... i já se za vás modlím, abychom tak společně zaháněli tmu a přinášeli naději a světlo. Věřte mi, je to potřeba!

Každý křesťan

Každý křesťan zanechává svým chováním určitý dojem a svědčí buď pro jednu nebo pro druhou stranu. Jeho pohledy, oblékání, celkové vystupování, zanechávají trvalý dojem. Ať tak či onak, vždy vydává svědectví pro nebo proti Bohu. Buď shromažďuje s Kristem nebo rozptyluje. Při každém kroku zahraješ na struny, které se rozezní do celé věčnosti. Při každém pohybu se dotýkáš kláves, jejichž tón zazní ozvěnou přes všechny hory a doly nebes a temné prohlubně i hrobky pekla. Každým hnutím svého života máš ohromný vliv na duše kolem sebe - a tento vliv přesahuje brány smrti.

(Charles G. Finney: The Last Call... For Real Revival, mírně upraveno)

Bible- Kniha knih

28. června 2006 v 20:59 | Lagabriella
Jelikož já už si nedovedu představit den bez toho, že bych si přečetla alespoň pár slovíček ze své nejoblíbenější knihy, která mne vždy dokáže povzbudit, když je mi smutno, nebo naopak srazit pýchu, která se dere na povrch, či pohladit na duši...
Zajímalo by mne, jak jste na tom vy?

Adieu gymple!

27. června 2006 v 20:24 | Lagabriella
Dneska jsem byla s kamarádkou prodávat učebnice ve škole. Je to zvláštní pocit, jít naposledy někam, kam jsi 8 let chodil den co den, někdy s chutí, jindy bys tam nejradši nepáchl... Ale něco málo jsem si z gymplu přeci jen odnesla... a to je poznání, že i když jsou zkoušky sebetěžší, i když tě pomlouvají, shazují a všelijak tě trápí ( ať už písemkama, různými hloupými poznámkami,..), Ježíš je stále s tebou. Je v tobě, je v ostatních a čeká, kdy se k Němu uchýlíš, kdy ho pozveš do svého trápení, do své radosti, do svého dne. A bezpečně vím, že On dokáže prozářit i tu nejtemnější chvíli. Mnohokrát jsem to zažila a od chvíle, co jsem chodila s Ním, byl život krásnější, smysluplnější a prozářený Láskou s velkým L. Jojo, Ježíš je zkrátka ten nejlepší přítel, kterého můžeš mít a hlavně se o Něho dělit i s ostatními, protože jeho srdce je tak veliké, že se do něho vejde každičký človíček na téhle Zemi.
Tak nezapomeň, JESUS IS WITH US!!

Voda

27. června 2006 v 19:54 | Lagabriella
Dnes jsem si procházela staré složky v počítači a po dlouhé době otevřela jedno zamyšlení, které jsem kdysi četla v našem společenství. A znovu mne oslovilo, tak bych se ráda s vámi podělila.
Voda je všude a ve všem živém- nemůžeme se od vody oddělit. Bez vody není života.
Voda existuje v mnoha podobách- jako kapalina, pára, led, sníh mlha, déšť, kroupy. Ale bez ohledu na formu je to stále voda.
Lidé všem podobám této látky dali v mnoha jazycích spoustu jmen. Je nesmysl, dohadovat se, jak se tedy doopravdy jmenuje. Můžeme ji nazvat, jak chceme a vodě to bude jedno.Voda je voda.
Lidé vodu pijí z mnoha nádob- šálků. skleniček,džbánů, měchů, vlastních dlaní, z čehokoliv. Dohadovat se, která nádoba na vodu je ta správná, je směšné. Nádoba vodu nemění.
Někdo má vodu raději horkou, někdo studenou, jiný chlazenou, s bublinkami nebo něčím rozmíchaným uvnitř- s alkoholem, kávou, čajem, čímkoliv. Nezáleží na tom. Na vodu to nemá vliv.
Nesejde na názvu nádoby ani na směsi. Nezáleží na tom.
Co je nám všem společné, je ŽÍZEŇ.
A stejné jako s vodou je to i s Bohem.

Kolotoč

27. června 2006 v 7:00 | Lagabriella
Barevný kolotoč zvuků, tónů, chutí a vůní.
Ani chvíle ticha, ani minutka klidu.
Ráno vstát, umýt se, pak do školy, odpoledne různé kroužky, zařídit, co je třeba, připravit se na druhý den, umýt, padnout vyčerpána do postele a ráno znovu.
Kolem mne pospíchají lidé se zamračenými tvářemi, neteční vůči krásám světa, každý si jde jen za tím svým.
Nikdo se ani na chvilku nezastaví, aby nechal vánek laskat svou tvář, aby vnímal nesmělé jarní sluníčko, které pomalu prohřívá zemi.
Je mi zle. Zle z té vší nenávisti, závisti a neporozumění okolo mne.
STOP! Zastavte někdo ten kolotoč, chci ven!!!
Chci ven, a nemůžu, nejde to a já mám strach.Mám strach, že když se zastavím, zůstanu sama.
Dnes sedím na lavičce, lije jako z konve, fouká studený vítr, ale to mi nevadí.
Nechce se mi domů. Co tam? A co tady?
Utápím se v sebelítosti a zoufalství.
Co dál? V ruce svírám malou tabletku. Ostatním z party to pomáhá, vypadají tak šťastně, tak proč to taky nezkusit?
A přece nemůžu. Ta trocha hrdosti, co mi zbyla mi to nedovolí.
Po chvíli si někdo sedl vedle mě. Vypadá, jako normální kluk- musím přiznat, že docela pohledný, na sobě džíny a nepromokavou bundu (tu mu teď docela závidím), ale normální asi nebude. Kdo by si taky sedal v takovém dešti jen tak na lavičku, že?
Nenápadně ho pozoruji. Dívá se na mne, má v očích takový zvláštní výraz.Dalo by se říci, že z jeho pohledu vyzařuje teplo a světlo.
" Nechceš si popovídat?" zeptá se po chvíli ticha.
Kupodivu tu chuť mám. Nevím proč, ale najednou mám obrovskou potřebu všechno říci, vysypat ze sebe tu bolest, zklamání a vztek, co mi svírá duši.
Slova plynou, jde to tak snadno.Sedí a jen tiše poslouchá. Padá ze mne všechna úzkost a obavy z budoucnosti.
Když jsem skončila, vzal mne za ruku a odvedl někam, kam zavítám tak jednou do roka - na Vánoce a to jen s rodiči a ještě z donucení. Do kostela.
Je tu ticho a klid.Jako by se tu zastavil čas. U oltáře svítí malá svíčka.
Můj neznámý bere do ruky Bibli a otvírá jí někde v místech, kde tuším Nový Zákon.
Něco málo si přeci jen z hodin náboženství pamatuji.
Začal číst. Mluví o Ježíšově utrpení na kříži, o bolesti bičování, o posměchu před veleradou, o pocitu opuštěnosti všemi blízkými.
Ačkoli v tom řešení svých problémů nevidím, ta slova mi přinášejí nevysvětlitelný pocit klidu.
Pak mi přečetl i tu část, kde se píše o zmrtvýchvstání a údivu žen nad tím, že kámen od hrobu je odvalen a Ježíš pryč.
Vložil mi otevřenou knihu do rukou, řekl jen "Přemýšlej nad tím" a odešel pryč.
Nedovedu si vysvětlit, proč jsem tam zůstala sedět a znovu si dokola pročítala vše, o čem mluvil.
Teprve později mi došlo: Byl tu někdo, kdo trpěl možná více než já ( což jsem byla až do této chvíle přesvědčena, že to prostě nejde), někdo, kdo z lásky k lidem obětoval vše, co měl, někdo, kdo miluje možná i mne!
Cítila jsem, jak do mého ledového srdce prostupuje teplo.
Ježíš přichází…..napadlo mne. A zase nevím, proč? Chce mi pomoci? Asi ano.
Můj život je plný otázek. Možná na ně zná odpovědi, třeba mi opravdu pomůže, když ho nechám……
A co vy? Necháte Ježíše, aby uzdravil vaše srdce? Aby vás vytáhl z bahna trápení a bolesti?
Najdete si i v této uspěchané době čas zastavit se, pobýt s někým, komu na vás záleží a na kom záleží vám?
A pokud máte to, co dnešní svět tak marně hledá- klid a Boží pokoj v srdci, jste ochotní podělit se o něho s lidmi, kteří to štěstí nemají?
Jak jiný mohl být konec mého příběhu, kdyby se ten zvláštní kluk u mě nezastavil a nepodal mi pomocnou ruku. A nemusel. Vždyť pršelo a všichni běželi vyřizovat si své záležitosti.
Nikdo by se nedivil, kdyby i on šel dál.
A přece..

Brouček

26. června 2006 v 20:23 | Lagabriella
To jsem takhle jednou jela v sobotu brzy ráno autobusem do Hradce Králové.
Sluníčko teprve vycházelo a jemně hladilo svět svými paprsky.
Ve sluchátkách mi zněla nádherná melodie Kyrie eleison a já byla hrozně moc šťastná, ani už nevím proč.
Jak jsem tak seděla a koukala na krajinu míhající se za oknem, všimla jsem si malinkého, sotva půl centimetrového broučka lezoucího po skle uvnitř autobusu.
U stropu bylo otevřené okýnko a pod ním gumové těsnění vystupující nad hladkou skleněnou stěnou jako skalní převis.
A tenhle malinký brouček se pomalu, ale jistě sunul vzhůru, jako by tušil, že za tou gumovou stěnou
je cesta k nádhernému světu plnému různých překvapení a dobrodružství.
Ale když již zdolával poslední milimetry v cestě k vytouženému cíli a byl jen malý kousek od pomyslné svobody,autobus nadskočil na nerovné silnici a on spadl dolů, velký kus pod otevřené okýnko.
Nevzdal se však a po chvilce opět lezl nahoru.A ne jednou. Silnice byla samý výmol, a brouček padal a lezl vzhůru a zase padal…ještě mnohokrát, jako by tušil, že jednou dojde k svému cíli.
Natolik byla jeho touha po svobodě silná.
A opravdu!!
Asi po půl hodině překonal gumové těsnění, roztáhl krovky a vyletěl vstříc slunečnímu jasu.
Věřil, že se mu povede s Boží pomocí překonat každou překážku a i přes mnoho pádů a nezdarů to zkoušel pořád dál.
A já si najednou uvědomila: Není to tak i v našem životě??
I my jsme přece často stavěni před zdánlivě nepřekonatelné překážky. Stoupáme, padáme a zase stoupáme.Často si dost natlučeme.
Jak je na tom naše víra???
Kolikrát si říkáme:" Nechám to, jak to je, už mne nebaví se pořád snažit….."
Co si třeba občas uvědomit, že tam, za hradbami našeho srdce a vším tím lopotěním, je něco neuvěřitelně krásného, za co stojí bojovat až do posledního dechu?!
Je tam Pán, se vší svojí láskou a s otevřenou náručí.
Zve každého z nás do svého království. Tak proč se tolik bráníme?????
Je tam náš Bůh, Otec a Král.

Festival Polsko 2006

26. června 2006 v 16:41 | Lagabriella
Od 8.6. do 10.6. jsem byla na super festu v Polsku. Hráli jsme tam s naší vokální skupinou Canto a byl to faaakt nářez!!!
Už cesta tam začla vesele. V minibuse Togy vytáhl kytaru a hráli jsme a zpívali o 107 :-) Na intr, kde jsme měli spát, jsme dorazili okolo 2 hodiny ráno. Teď už jen uložit svá znavená těla do postýlek a nabrat sílu na další perný den.
Probudili jsme se do slunečného dne a vyrazili do jakési malé vesničky, jméno si nepamatuji, na zvukovku.
Dali jsme si snídani ( prý národní jídlo, ale nám to připadalo jako vyvařený párek ve vodě s troškou bylinek) a pak čekali, co se bude dít.... byla zvukovka...pak nic...nic ....nic....oběd ( jakási kaše- směs bramborové kaše, kukuřice, zelí, atd. - další národní jídlo).... Vzdávám to a jdu si koupit tavený sýr a suchary :-) Po obědě vyrážíme do vesnice malovat, či kreslit to, co nás nejvíce zaujme. Zpět do domu milých hostitelů nás vyhnal až déšť, a tam jsme si pochutnali na výborných obložených chlebech a čajíčku a taky jsme mrkli na zahájení mistrovství světa ve fotbale.
Večer na intru se též děli věci! Hráli jsme na kytaru, blbli, fotili crazy fotky a zkrátka si užívali krásného večera pospolu.
A ráno hurááá zpět na fest! Vše se chystá na odpolední koncert, který byl faakt coool, akorát nám trochu lítaly noty, protože vítr foukal o sto šest :-)
Taky jsme si zašli na bohoslužbu, kterážto byla venku, na místním hřbitově. Po koncertě bylo vyhodnocení nej obrázku ( vyhrála jsem mikinu, juch:-) a také sportovní odpoldne...pingpong, běh, šachy, ... no zkrátka každý si mohl něco najít!
Okolo páté hodiny odpolední jsme nasedli na minibus, zamávali domácím a odjeli oklikou směrem domů ( oklikou proto, že jsme ještě zabrousili do Czenstochowe, kde bylo r. 1991 Světové setkání mládeže s Janem Pavlem II.
Další cesta probíhala ve veselém duchu. No, co budu povídat...celých 7 (8) hodin v autobuse jsme hráli a zpívali ( večer pak především různé chvály našemu Pánu) a o půlnoci přešli hranice v Náchodě, dali si dobrou noc a rozjeli se do svých domovů.
Byly to vážně úžasné dny a Bohu díky za ně! Už se moc těším, jak za rok vyrazíme zase všici společně, tentokráte nejspíš do Litvy...

Freak Fest

26. června 2006 v 14:41 | LaGabriella
Tak jsem se včera vrátila z Freak festu a musím přiznat, že tak moc duchovně nabitá, jsem byla naposledy po loňském festu:0)
Skvělí lidé, skvělé kapely, super atmosféra! Už aby tu byl další ročník!!!!
Pokud se chcete dozvědět o Freak festu více, najeďte na www.freakfest.wz.cz
And GOD BLESS US ALL!!!
PS: fotky zkusím dodat co nejdříve, ale zatím je nemám :0(