Kolotoč

27. června 2006 v 7:00 | Lagabriella
Barevný kolotoč zvuků, tónů, chutí a vůní.
Ani chvíle ticha, ani minutka klidu.
Ráno vstát, umýt se, pak do školy, odpoledne různé kroužky, zařídit, co je třeba, připravit se na druhý den, umýt, padnout vyčerpána do postele a ráno znovu.
Kolem mne pospíchají lidé se zamračenými tvářemi, neteční vůči krásám světa, každý si jde jen za tím svým.
Nikdo se ani na chvilku nezastaví, aby nechal vánek laskat svou tvář, aby vnímal nesmělé jarní sluníčko, které pomalu prohřívá zemi.
Je mi zle. Zle z té vší nenávisti, závisti a neporozumění okolo mne.
STOP! Zastavte někdo ten kolotoč, chci ven!!!
Chci ven, a nemůžu, nejde to a já mám strach.Mám strach, že když se zastavím, zůstanu sama.
Dnes sedím na lavičce, lije jako z konve, fouká studený vítr, ale to mi nevadí.
Nechce se mi domů. Co tam? A co tady?
Utápím se v sebelítosti a zoufalství.
Co dál? V ruce svírám malou tabletku. Ostatním z party to pomáhá, vypadají tak šťastně, tak proč to taky nezkusit?
A přece nemůžu. Ta trocha hrdosti, co mi zbyla mi to nedovolí.
Po chvíli si někdo sedl vedle mě. Vypadá, jako normální kluk- musím přiznat, že docela pohledný, na sobě džíny a nepromokavou bundu (tu mu teď docela závidím), ale normální asi nebude. Kdo by si taky sedal v takovém dešti jen tak na lavičku, že?
Nenápadně ho pozoruji. Dívá se na mne, má v očích takový zvláštní výraz.Dalo by se říci, že z jeho pohledu vyzařuje teplo a světlo.
" Nechceš si popovídat?" zeptá se po chvíli ticha.
Kupodivu tu chuť mám. Nevím proč, ale najednou mám obrovskou potřebu všechno říci, vysypat ze sebe tu bolest, zklamání a vztek, co mi svírá duši.
Slova plynou, jde to tak snadno.Sedí a jen tiše poslouchá. Padá ze mne všechna úzkost a obavy z budoucnosti.
Když jsem skončila, vzal mne za ruku a odvedl někam, kam zavítám tak jednou do roka - na Vánoce a to jen s rodiči a ještě z donucení. Do kostela.
Je tu ticho a klid.Jako by se tu zastavil čas. U oltáře svítí malá svíčka.
Můj neznámý bere do ruky Bibli a otvírá jí někde v místech, kde tuším Nový Zákon.
Něco málo si přeci jen z hodin náboženství pamatuji.
Začal číst. Mluví o Ježíšově utrpení na kříži, o bolesti bičování, o posměchu před veleradou, o pocitu opuštěnosti všemi blízkými.
Ačkoli v tom řešení svých problémů nevidím, ta slova mi přinášejí nevysvětlitelný pocit klidu.
Pak mi přečetl i tu část, kde se píše o zmrtvýchvstání a údivu žen nad tím, že kámen od hrobu je odvalen a Ježíš pryč.
Vložil mi otevřenou knihu do rukou, řekl jen "Přemýšlej nad tím" a odešel pryč.
Nedovedu si vysvětlit, proč jsem tam zůstala sedět a znovu si dokola pročítala vše, o čem mluvil.
Teprve později mi došlo: Byl tu někdo, kdo trpěl možná více než já ( což jsem byla až do této chvíle přesvědčena, že to prostě nejde), někdo, kdo z lásky k lidem obětoval vše, co měl, někdo, kdo miluje možná i mne!
Cítila jsem, jak do mého ledového srdce prostupuje teplo.
Ježíš přichází…..napadlo mne. A zase nevím, proč? Chce mi pomoci? Asi ano.
Můj život je plný otázek. Možná na ně zná odpovědi, třeba mi opravdu pomůže, když ho nechám……
A co vy? Necháte Ježíše, aby uzdravil vaše srdce? Aby vás vytáhl z bahna trápení a bolesti?
Najdete si i v této uspěchané době čas zastavit se, pobýt s někým, komu na vás záleží a na kom záleží vám?
A pokud máte to, co dnešní svět tak marně hledá- klid a Boží pokoj v srdci, jste ochotní podělit se o něho s lidmi, kteří to štěstí nemají?
Jak jiný mohl být konec mého příběhu, kdyby se ten zvláštní kluk u mě nezastavil a nepodal mi pomocnou ruku. A nemusel. Vždyť pršelo a všichni běželi vyřizovat si své záležitosti.
Nikdo by se nedivil, kdyby i on šel dál.
A přece..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama